Maria Proč nebyl ten olej prodán a peníze rozdány chudým?

Externality: Hluk

30. 05. 2018

Hluk patří neodmyslitelně k téměř jakékoli lidské činnosti. Člověk už jen tím, že žije, produkuje nezanedbatelné množství hluku, a od nepaměti společnost řeší, co s tím, neboť hluk je otravný. Může se jednat o řeč, křik či noční chrápání, člověk může používat nástroje (tlouct kladivem, vrtat). Dalším tradičním zdrojem hluku je doprava, moderně pak i průmysl, hlasitá hudba, případně kolem přelomu roku hojně požívaná pyrotechnika. Hluk je obecně zvuk, který má nějak rušivý charakter. To je samo o sobě značně nejasná a především subjektivní definice. Pro každého je hlukem něco jiného – bourací kladivo, startující kamion, dětský pláč, telenovela, árie z Rusalky …

Dnešní hygienické předpisy (nařízení vlády 272/2011) se zhusta zaměřují na fyzikálně měřitelnou intenzitu zvuku – především se bavíme o decibelech v různých frekvenčních hladinách.

Jedná se o externalitu, kterou nějakým způsobem obvykle zasahujeme do práv druhých lidí, neboť žít tak daleko od sebe, abychom se vzájemně neslyšeli, si (přinejmenším v ČR) už několik set let nemůžeme dovolit.

Randall Munroe ve své knize What if? v kapitole Common cold odhaduje, že při rovnoměrném rozmístění lidí po celém suchozemském povrchu Země by byla vzdálenost od jednoho člověka ke druhému asi 77 metrů, a to do toho počítá i Saharu, Antarktidu a další nehostinné oblasti. I v takovém případě bychom se tedy jistě vzájemně hlukem ovlivňovali.

Hluk je v zásadě jednou z mnoha externalit, které se mezi různými pozemky vyskytují.

Je dost důležité, kdo hluk vytváří a kdo jej trpí. Pokud se jedná například o hlučný provoz, pak vztah mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem by mělo pokrýt pracovní právo. Zaměstnanec v provozu pracuje dobrovolně. Stejně tak například vztahy mezi vlastníkem objektu a jeho nájemcem má pokrýt nájemní smlouva. Tento článek se zabývá případy, kdy hluk či jakékoliv jiné externality přesahují hranice pozemku.

Hluk jako předmět regulace

Stát v rámci hygienických norem do značné míry reguluje, kdo a kdy smí vytvářet jaký hluk. Zdá se to být správné – kdyby nebylo státní regulace, všichni by přece byli bezohledně hluční. Svojí regulací ale stát vlastně legitimizuje podlimitní hluk.

Čas od času se v novinách dočteme, jak si občan stěžoval na nadměrný hluk. Dorazil strážník s měřidlem hluku, naměřil menší hluk než limitní a tím celá záležitost skončila. Jakoby stát nakreslil ostrou čáru. Cokoliv je přes limit, je špatně, cokoliv je pod limitem, je v pořádku.

Pokud tedy jako neurotik chci sehnat dům v ultra tiché lokalitě, musím skoupit dostatek okolních pozemků, aby se přes ně hluk vytratil, a ani tak to nemám úplně jisté. Jinak v mém okolí klidně může vyrůst hlučný výrobní závod. Stačí změnit územní plán. Nebo dálnice, a pak mi ty pozemky může stát vyvlastnit.

Pokud si jako železniční fanoušek chci postavit dům v České Třebové nad nádražím a každý den nadšeně z okna sledovat posun, mám smůlu úplně – nádraží je příliš hlučné a dům mi pro obytné účely nikdo nezkolauduje. Stávající domy se u rekonstrukcí tratí a silnic draze odhlučňují a jsou známy i případy, kdy se místní snažili protihluková opatření zmírnit, neboť místo hluku dostali výhled do betonové stěny a stín po značnou část dne.

Na druhé straně, pokud mi současné hlukové limity vyhovují, nebudu mít problém. Stát se o mě postará. Dokud se tedy nezmění legislativa.

Dnešní běžný přístup k hluku je jednoznačný – regulovat, pokutovat, stavět zábrany. Od zastánců regulace slýchám, že na tohle stát potřebujeme, neboť pokud by nebyl stát, každý by prohlásil, že »má svobodu dělat hluk, kdykoli a kdekoli se mu zachce«. Tento paradox svobody je však jen zdánlivý.

Hluk bez státu jako předmět soukromého práva

Hluk jako externalita (přesahující hranice vlastnictví) porušuje princip neagresivity. Za předpokladu anarchokapitalistické společnosti, kdy každý pozemek včetně silnic a chodníků má svého soukromého vlastníka, by bylo možné ošetřit hluk ve smlouvě se sousedem. Například by se dohodli, že v noci smí být hluk nanejvýš 30 dB a ve dne 60 dB, přičemž za porušení by si ujednali například smluvní pokutu. Smlouva by také mohla být svázána s pozemkem formou věcného břemene, takže by nebylo možné smlouvu prodejem pozemku zrušit.

Taková smlouva by mohla mít i výjimku k novoročním oslavám a další ustanovení, včetně dohody, jak budou smluvní strany případný nadměrný hluk zjišťovat a řešit. Může to být jedním z úkolů pro bezpečnostní agenturu, se kterou by sousedé třeba také měli uzavřenou smlouvu o ochraně.

Podobně by bylo možné ošetřit růst dopravy na silnicích. Majitel dálnice by tak dotčeným vlastníkům nějak kompenzoval zvýšenou hlučnost, například finančně nebo formou slevy na mýtném. Tím by odpadly současné stížnosti na hlučnost liniových staveb (a totéž platí pro průmyslové zóny), neboť by do ceny dálnice vstoupila i cena, kterou jsou lidé ochotni dát za klid – investor by tak přirozeně vedl dálnici místem nejmenšího odporu.

Postupně by tak stoupala i kompenzace za stávající silnice, které vedou skrz centra měst, a vlastník takové silnice by byl nucen nastavit vyšší platby za průjezd. V jednu chvíli by se pak taková silnice jednoduše přestala vyplácet v porovnání se stavbou obchvatu – a trh by tak stanovil, kdy už je taková stavba účelná.

Celá teorie má jeden velký háček – takovýchto externalit je značné množství a převést je všechny na smluvní vztahy by vůbec nebylo jednoduché. Navíc jsou stávající komunikace stavěny v současném právním prostředí, které má výrazně odlišný přístup k externalitám. Takto výrazná transformace je v dohledné době pravděpodobně zcela nemyslitelná.

Postupné kroky ke větší svobodě

Cílem je postupně převést státní regulaci externalit na soukromé smluvní vztahy mezi vlastníky pozemků a dalšími osobami. Chci mít možnost zvolit si v dohodě se svými sousedy, jaké limity na hluk budeme dodržovat.

Kdo se však nechce dohodnout, má mít možnost zůstat v zákonném režimu.

Podpora věcných břemen

Občanský zákoník umožňuje břemeno služebnosti v poměrně volném rozsahu:

§ 1257

(1) Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.

V dnešní době stále vznikají nové čtvrti na zelené louce, kdy developer vyjedná s obcí převod pozemků na stavební, změnu územního plánu, pozemky zasíťuje a rozprodá, případně i postaví domy.

Proč by tedy nemohl developer provázat prodávané pozemky mezi sebou věcnými břemeny podle uvedeného § 1257 tak, že se vlastník zdrží hlučné činnosti a nezmění charakter zástavby? Mohli by si i stanovit přísnější hlukové limity, než udává zákon. Pak fakticky nebude možné změnit charakter území bez vyplacení všech věcných břemen. Územní plán změníte hlasováním zastupitelstva, věcná břemena musíte vyplatit.

Nevím však o tom, že by to někdo využíval. Je v tom nějaký právní háček, nebo o to akorát lidé nemají zájem?

Umožnění souhlasu s vyšším hlukem

Zákonné předpisy neumožňují, aby někdo souhlasil s vyšším dopadem hluku (nebo jiných) externalit na vlastní pozemek.

Představme si případ, kdy kousek od domu na samotě má vyrůst hlučná dálnice a ke kompenzaci její hlučnosti navrhuje stavitel, že zaplatí výměnu oken za protihluková a postaví protihlukovou stěnu. Proč se však nemohou domluvit například tak, že vlastník domu dostane od stavitele nějakou finanční kompenzaci, ať už jednorázovou (třeba k vyrovnání snížené ceny pozemku) nebo pravidelnou (založenou ve formě věcného břemene na dálnici)?

Je absurdní, když zvýšení intenzity hluku může jakožto výjimku schválit úřad, ale ne vlastník sám.

Pokud se však rozhodnu postavit si domek v prostředí, kde už hluk je (například nad třebovským nádražím), s vyšším hlukem implicitně souhlasím. Pokud chci hluk na nějaké hodnotě zastropovat, musím se s vlastníkem zdroje hluku dohodnout, viz dále.

Možnost explicitní dohody u staré zátěže

Dnešní ceny nemovitostí zhruba odrážejí nekompenzované externality, které na ně dopadají. Obytný dům kousek od dálnice stojí typicky podstatně méně než dům v čisté přírodě. Ceny nemovitostí dotčených hlukem pak dále klesají například se zvyšováním intenzity provozu na silnicích (a souvisejicím hlukem).

Vlastník nemovitosti takto dotčené hlukem má mít možnost ověřitelně změřit intenzitu hluku na svém pozemku a žádat explicitní dohodu s vlastníkem zdroje hluku, že intenzita hluku nepřekročí současnou hladinu.

Explicitní dohody u nových staveb

Stejně jako energetický zákon (458/2000, § 24 odst. 4) nařizuje provozovateli přenosové soustavy zajistit věcná břemena na dotčených pozemcích, mají být i vlastníci staveb, které změní hlukové poměry v okolí, vázáni povinností pokrýt tyto hlukové poměry soukromoprávní cestou skrze věcná břemena nebo jiný typ dohod.

Pokud tedy na můj pozemek běžně dopadá hluk například o intenzitě 40dB, musí stavitel zajistit, aby totéž platilo (z jeho strany) i během stavby a při jejím užívání, nebo se se mnou dohodnout na zvýšení hlukové zátěže mojí nemovitosti.

Zrušení institutu vyvlastnění

Věcná břemena a dohody nebudou fungovat, když bude stát mít možnost vyvlastnit nemovitosti za jím stanovenou cenu.

Pokud je příliš drahé postavit novou dálnici, pak jednoduše nemá být postavena.

Hluk ve vztahu k jiným externalitám

Totéž, co platí pro hluk, je možné napsat o ochraně ovzduší, ochraně vody, obecně životního prostředí, ale také například o ochraně charakteru území včetně například zastínění jiných budov.

Na Kladně má vyrůst Globus na místě, kterému se říká Růžové pole. Je tam skutečně volná plocha, louka či pole, kam chodí lidé z blízkého sídliště pouštět draky. Zvedla se vlna nevole, ale změna územního plánu už je schválena a stavební povolení budou nejspíš brzy následovat.

Na Praze 8 na sídlišti Ďáblice skoupil část zajímavých pozemků developer CPI chystá se poměrně vzdušné sídliště zahušťovat novými výškovými budovami na místě současných nízkých budov. Tomu se prý snaží zabránit i Praha 8 a někteří občané chtějí, aby pozemky vykoupilo město.

Takovéto kauzy se můžou brzy změnit. Na podzim se konají obecní volby a na radnicích může zasednout někdo jiný, kdo bude mít jiný názor.

Chceme-li mít na své okolí skutečný vliv, dělejme to přímo. Spojme se, dohodněme se s vlastníkem příslušného území. Rozumím tomu, že spolek Krásné Kobylisy tlačí na úřad, to je při současné legislativě pochopitelné. Proč ale zároveň spolek nevyjednává s CPI, za jakou cenu by byli ochotni opustit projekt na bytovou výstavbu a zavázat se, že výška budov nepřekročí (například) 4 nadzemní podlaží?

Stát a obce se nás snaží ukolébat představou, že nás před hlukem, smogem, špinavou vodou nebo »zlým developerem« ochrání. Přitom jsou právě obce a stát tím, kdo uděluje výjimky ze svých vlastních předpisů, kdo schvaluje jejich změny a kdo nenese žádnou reálnou zodpovědnost za škody, které se změnou územního plánu a dalších předpisů stanou vlastníkům a uživatelům okolních pozemků.

Stát se o nás nepostará. Musíme vzít věci do vlastních rukou.

Poslední úprava: 30. 5. 2018, 14:42 CEST

Lékařský cech zatopí novým gynekologům 18. 01. 2019 Cesta ke svobodnému školství 03. 09. 2018 Externality: Hluk 30. 05. 2018 Státní maturita – povinné fiasko 25. 05. 2018 Liberální cesta k lepšímu zdravotnictví 13. 02. 2018 Prezident 2018: Mirek Topolánek se sebezapřením 06. 01. 2018 Základní principy svobodného státu 06. 01. 2018 Vybrané legislativní překážky na cestě k porodnímu domu 14. 12. 2017 Zdravotnictví na míru, nebo rušení lůžek? 13. 12. 2017 Lepší péči u porodů zajistí konkurence 28. 11. 2017 Ministerstvo chronicky nemocných 17. 10. 2017 Rodiče jsou víc než stát 25. 08. 2017 Vraťme svobodu do školství 24. 06. 2017 Kodér, ten tvrdej chleba má 17. 03. 2017 Češi jsou chytří a schopní lidé 24. 02. 2017 Svoboda pro těhotné a rodící ženy 15. 11. 2016
Maria Jan Matějka, mq@jmq.cz, 2017.
Licence Creative Commons Toto dílo podléhá
licenci CC-BY-SA 4.0.