Naoko bezplatné školství

18. 12. 2019

Právní rámec bezplatného vzdělání
Finanční poměry ve vzdělávání
V pátek jdeme do kina, přineste pade na vstupné
Nezaplatím pade na vstupné, náklady na vzdělávání má platit škola
Ústavní soud
Cílem je legalita

Všichni podvědomě víme, že české školství je zdarma. Říká se to i ve škole, že do školy chodíme bezplatně a že jsme za to vděčni Marii Terezii, císařovně rakouské. Česká legislativa na to pamatuje v jednom z nejdůležitějších právních předpisů – Listině základních práv a svobod (LZPS).

Čl. 33

Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.

Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Co to znamená? Mám povinnost své dítě poslat (na dobu, kterou stanoví zákon) do školy. Vzdělání ve škole je bezplatné, leda by se jednalo o soukromou školu. Tento článek se však zaměří výhradně na školy veřejné (podle dikce LZPS státní).

Právní rámec bezplatného vzdělání

Školský zákon, 561/2004 Sb., hned v § 1 stanoví, na co se vztahuje.

§ 1 Předmět úpravy

Tento zákon upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova (dále jen “vzdělávání”) uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství.

Podíváme se tedy dále do zákona, jaká práva a povinnosti vymezuje rodičům a žákům ve vztahu ke škole. Předtím je ale ještě třeba nahlédnout do § 2.

§ 2 Zásady a cíle vzdělávání

Vzdělávání je založeno na zásadách

rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,

(…)

bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí,

Z toho nelze než vyvodit, že žák má právo chodit do školy a řádně se vzdělávat a nezaplatit přitom ani korunu.

Pro jistotu ještě nahlédneme o kousek dál – do § 22, kde jsou stanoveny povinnosti žáků, studentů a zákonných zástupců.

Žáci a studenti jsou povinni

řádně docházet do školy nebo školského zařízení a řádně se vzdělávat,

dodržovat školní a vnitřní řád a předpisy a pokyny školy a školského zařízení k ochraně zdraví a bezpečnosti, s nimiž byli seznámeni,

plnit pokyny pedagogických pracovníků škol a školských zařízení vydané v souladu s právními předpisy a školním nebo vnitřním řádem.

Zletilí žáci a studenti jsou dále povinni

informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání,

dokládat důvody své nepřítomnosti ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem,

oznamovat škole a školskému zařízení údaje podle § 28 odst. 2 a 3 a další údaje, které jsou podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost žáka a studenta, a změny v těchto údajích.

Zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou povinni

zajistit, aby dítě a žák docházel řádně do školy nebo školského zařízení,

na vyzvání ředitele školy nebo školského zařízení se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání dítěte nebo žáka,

informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích dítěte nebo žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání,

dokládat důvody nepřítomnosti dítěte a žáka ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem,

oznamovat škole a školskému zařízení údaje podle § 28 odst. 2 a 3 a další údaje, které jsou podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost dítěte a žáka, a změny v těchto údajích.

Co z toho by mohlo být relevantní?

řádně docházet do školy a řádně se vzdělávat – podle § 2 je vzdělávání ve školách bezplatné
dodržovat školní řád – jeho obsah stanoví § 30, viz dále
plnit pokyny pedagogických pracovníků škol vydané v souladu s právními předpisy a školním řádem – pokud pokyn není v souladu se zákonem, nelze vyžadovat jeho splnění, a stejně tak nelze vyžadovat splnění pokynu, který by byl vydán v souladu s nezákonným ustanovením školního řádu

Ještě by něco takového mohl stanovovat školní řád, podívejme se tedy do § 30.

Ředitel školy vydá školní řád; ředitel školského zařízení vnitřní řád. Školní řád a vnitřní řád upravuje

podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole nebo školském zařízení a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů se zaměstnanci ve škole nebo školském zařízení,

provoz a vnitřní režim školy nebo školského zařízení,

podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí,

podmínky zacházení s majetkem školy nebo školského zařízení ze strany dětí, žáků a studentů.

Školní řád obsahuje také pravidla pro hodnocení výsledků vzdělávání žáků a studentů.

Ani jeden z těchto bodů neobsahuje cokoliv, co by snad opravňovalo žádat školu jednou pracovní sešit do angličtiny, jindy kružítko, pak zase zaplatit vstup do muzea.

Na okraj: Školní jídelna, domov mládeže a internát nejsou součástí vzdělávání a podle § 123 odst. 3 školského zákona v nich je možné vybírat úplatu za poskytované služby, což reflektují i vyhlášky 107/2005 o školním stravování a 108/2005 o školských ubytovacích a účelových zařízeních.

Finanční poměry ve vzdělávání

Podrobnější rozbor finančních poměrů ve vzdělávání si vysloužil samostatný článek, který se zaměřuje především na zdroje, ze kterých školy čerpají finance. Zde se podíváme na právní stránku věci.

Celá sekce školského zákona se zabývá hospodařením školy.

§ 133 Příjmy školské právnické osoby

Příjmy školské právnické osoby jsou zejména

finanční prostředky ze státního rozpočtu,

finanční prostředky z rozpočtů územních samosprávných celků,

příjmy z hlavní a doplňkové činnosti,

finanční prostředky přijaté od zřizovatele,

úplata za vzdělávání a školské služby,

dotace na úhradu výdajů, které jsou nebo mají být kryty z rozpočtu Evropské unie, včetně stanoveného podílu státního rozpočtu na financování těchto výdajů,

dotace na úhradu výdajů podle mezinárodních smluv, na základě kterých jsou České republice svěřeny peněžní prostředky z finančního mechanismu Evropského hospodářského prostoru, z finančního mechanismu Norska a programu švýcarsko-české spolupráce,

dary a dědictví.

Ani zde se nepočítá s tím, že by žák doplácel za vzdělávání nějaké další peníze. Podezřele vypadají body c) a e), které jsou však stále omezeny bezplatností poskytovaného vzdělávání. Příjmy, které můžou být zařazeny do těchto bodů, jsou kromě formálních účetních položek také například platby za družinu nebo stravné ve školní jídelně. Rozhodně ne samotné vzdělávání.

Konečně pak § 160 a následující stanoví, jaké jsou zdroje financí. Vyjmenovávají se účely, pro které lze použít přímé platby od MŠMT, a na zbytek se aplikuje § 160 odst. 5:

Finanční prostředky nad rozsah finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle odstavců 1 a 2 hradí právnické osoby, které vykonávají činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů, zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob.

Ani zde zákon ani slůvkem nezmiňuje, že by nějaké náklady na vzdělávání hradil povinně žák.

A tím jsme u konce. Ještě bychom mohli nahlédnout do vyhlášky 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, leč tam pro nás nic zajímavého není kromě § 6.

§ 6 (1) Žákům prvních ročníků základního vzdělávání a dětem zařazeným do přípravných tříd základních škol se bezplatně poskytují základní školní potřeby v hodnotě 200 Kč na žáka za jeden školní rok. Žákům druhých a vyšších ročníků uvedeným v § 16 odst. 9 školského zákona se bezplatně poskytují základní školní potřeby v hodnotě 100 Kč na žáka za jeden školní rok.

Toto ustanovení je třeba chápat jako předání těchto základních školních potřeb do osobního majetku žáka. To dává v zásadě smysl – aby se žák mohl dle vlastní vůle vzdělávat i mimo školu, dostane základní školní potřeby – nad rámec samotného bezplatného vzdělávání ve školách.

V pátek jdeme do kina, přineste pade na vstupné

Oblíbená hláška učitelů, ke které usilovně, avšak marně hledám zákonný podklad.

Pro začátek je třeba rozmyslet, jestli se vůbec jedná o vzdělávání. Kdyby se o vzdělávání nejednalo, pak by bylo zcela v pořádku vybírat peníze, nicméně taky by bylo zcela v pořádku do kina prostě nejít a zůstat doma i bez omluvenky.

Obvykle však učitelé například evidují přítomnost žáků a zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví žáků při vzdělávání mimo místo, kde se uskutečňuje vzdělávání. Toto místo je zapsáno ve školském rejstříku podle § 144 odst. 1 písm. g) školského zákona a je jím obvykle budova školy.

V souladu s § 3 vyhlášky 48/2005 Sb. tedy jsou učitelé na místě 15 minut předem, případně oznamují rodičům místo zahájení a ukončení akce a podobné předepsané úkony. Také jsou (nejspíš) v práci – dovolenou učitelé vybírají zpravidla během prázdnin a nedává smysl ji plýtvat na akci s dětmi ze školy.

Nejspíš tedy dostanete lísteček do žákovské knížky (nebo e-mail od třídní učitelky ze školní adresy apod.) ve znění přibližně »v pátek jdeme do kina, sraz před kinem Vesmír v 8:30, po filmu přesun do školy a pokračujeme od čtvrté vyučovací hodiny«. Potud je vše v pořádku.

Jakmile ale lísteček obsahuje výzvu k platbě, je třeba se zamyslet. Když dostanu výzvu k platbě od náhodné firmy, zaplatím ji? Na tomto principu fungují podvodné na-první-pohled-faktury, na kterých je drobným písmem napsané, že se nejedná o účetní doklad, ale o objednávku služeb, kterou zákazník učiní tím, že zaplatí.

Proč tedy akceptujeme výzvy k platbě od školy, když má třída jít do kina? Princip je úplně stejný – bez rozmýšlení platíme za služby, které jsou (často i podle vzdělávacích plánů) součástí vzdělávání. Škola se pak chlubí ve výroční zprávě, že děti absolvují kulturní akce, přitom se chlubí částečně cizím peřím – vstupné uhradili rodiče.

Pokud místo toho na začátku roku složíte třeba tisícovku do tzv. »třídního fondu«, jedná se o totéž. Stejně tak když například SRPŠ počítá s tím, že zaplatí všichni, a pak jeho zástupci činí nevybíravý nátlak na rodiče, kteří nezaplatili.

Existují však školy, které na začátku roku odhadnou, kolik peněz jim v rozpočtu chybí, a osloví rodiče s doporučenou výší daru. Tento dar řádně zaúčtují a pak potřebné výdaje platí z vlastního rozpočtu jako součást nákladů a vzdělávání. Takový postup považuju za přípustný, zejména pokud se nikterak dále neřeší, kdo konkrétně z rodičů zaplatil a kdo ne.

Nezaplatím pade na vstupné, náklady na vzdělávání má platit škola

Druhé dějství celé tragédie zahájíme výslovným odmítnutím platby. Nejlépe předem, neboť nečekaným odmítnutím můžeme způsobit poměrně značné logistické problémy na srazu před kinem. Jedním ze základních pravidel rozumných vztahů je nastavovat hranice včas – jakmile nám dojde, že hranice byla překročena. Pokud tedy víme o nelegálně vyžadované platbě předem, čím dříve ji odmítneme, tím lépe pro všechny strany.

V ideálním případě se ředitel školy (byť třeba po nějakých dohadech a snaze vás přesvědčit) podívá do zákona a konstatuje, že máte pravdu, a přitlačí na zřizovatele, aby zvýšil příspěvky do rozpočtu školy.

V horším případě bude vaše dítě vyloučeno ze školních kulturních akcí a příště místo do kina půjde do jiné třídy se učit. Tím se však naráží znovu na ustanovení LZPS, článek 3 odst. 3:

Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Zde pak přichází na řadu více možností, pokud škola stále vyžaduje nezákonné platby, případně platbami podmiňuje přístup ke vzdělání.

Stížnost ke školské radě pro nedostatečný rozpočet.
Stížnost k ČŠI – ta podobnou námitku ohledně placení za pracovní sešity údajně nedávno řešila ve prospěch stěžovatele, stále však čekám, až bude zveřejněn protokol o kontrole.
Vystoupení na zastupitelstvu s žádostí o navýšení rozpočtu škol.
Zdržovací žaloba na školu – aby se škola zdržela nezákonného jednání.

Ústavní soud

Na podzim roku 1994 (sic!) podala skupina poslanců návrh na zrušení nařízení vlády 15/1994 Sb. Toto nařízení vlády stanovovalo limity na bezplatné poskytování učebnic a školních potřeb žákům. Poslanci namítali, že je toto nařízení v rozporu s ústavně zaručeným právem na bezplatné vzdělávání, a požadovali jej zrušit. Ústavní soud tehdy jejich návrh zamítnul.

Náklady spojené s realizací práva na vzdělání jsou dlouhodobou investicí do života občana. Stát nese podstatnou část těchto nákladů, není však jeho povinností nést je všechny.

Ústavní soud rozhodoval v době, kdy ještě platil předcházející školský zákon 29/1984 Sb., který pouze chabě specifikoval povinnost chodit do školy, ale už ne nic moc víc. Od té doby měli zákonodárci významnou příležitost specifikovat, do jaké míry je občan povinen se podílet na materiálním zabezpečení vzdělávání svého dítěte. Byl totiž schválen úplně nový školský zákon (561/2004 Sb.), ve kterém jsou (narozdíl od předcházejícího zákona) taxativně vyjmenovány povinnosti rodičů a žáků ve vztahu ke škole.

Koneckonců Ústavní soud ve své argumentaci zmiňuje právě náklady na osobní vybavení žáka – cvičební úbor, vlastní sešity nebo psací potřeby. To je místo, ve kterém lze s tehdejším ÚS částečně souhlasit, byť ani sám ÚS nikde nedeklaruje, kde je hranice mezi přípustnými náklady a nepřípustnou úhradou za vzdělávání. Rozvinutím této úvahy ad absurdum bychom se mohli dostat například do stavu, kdy škola bude mít prakticky prázdné třídy, ve kterých budou jen školní lavice, židle, tabule a umyvadlo, ale křídy, houbu a mýdlo si budou žáci muset pořídit za své.

Tiše doufám, že v takovém stavu české školství ještě není.

Cílem je legalita

Pojďme tlačit na školy, ať se chovají v souladu s platnou legislativou.

Kdo přispět nechce, nechť nepřispívá.
Kdo přispět chce, nechť žádá řádné zaúčtování – mimo jiné si též může dar škole odečíst od daňového základu.
Společně pak všichni kontrolujme, že škola nečiní rozdíly mezi žáky podle výše sponzorského daru.

Upřímně děkuji všem školám a jejich osvíceným ředitelům, kteří si jsou dobře vědomi zákonného rámce, ve kterém se pohybují, a takovéto úhrady od rodičů nevyžadují. Bude taková i vaše škola?